Melodic death comes for ya

Od minulého článku věnovanému hudbě uběhlo hodně vody, ale ani časový rozdil by neznamenal tolik, kdyby se za tu dobu můj hudební vkus tolik nezměnil. Ne, od metalu jsem se neodklonil, ale zhruba posledního půl roku poslouchám jeho zcela jiné odrůdy. První rozdíl zaznamená ihned každý v tvrdosti, hudba koketující s death metalem už opravdu není pro každého a myslím, že spoustu z vás ani pořádně neví, co si pod tím představit (krom toho, že se tam řve, mlátí do kytar a bubnů). Cílem tohoto článku je rozšířit si obzory, pootevřít bránu do neznáma, do nekonečné temnoty, poohlédnout do očí mocným hudebním démonům a nechat se omámit hořícím nebem. Za touhle muzikou spatřuji něco mocného, transcendentního a neobyčejného, metalcore mě dokáže nabít energií, v melodic death metalu spatřuji harmonii krásy a brutality, nebo klidně i jen čiré běsnění a progresivní žánry jsou zase náročnější a kreativní umělecká díla. Prošel jsem spoustu kapel, než jsem našel ty, které mi sedí nejlépe a i z těch se pokusím vybrat to nejzajímavější, jak pro metalisty, tak pro čtenáře, kteří jsou dostatečně vnímaví na to, aby poznali něco dřív, než to odsoudí. Sborově k následující hudbě chci ještě upozornit, že když už někdo bude tak hodný a klikne na mnou vybrané ukázky, tak ať je skutečně vnímá a "nezneužije" jen na kulisu v pozadí, tohle není mainstreamový Linkin Park...

In Flames (Melodic Death, Švédsko) - Začneme tím nejkompromisnějším, In Flames jsou nejznámější a nejposlouchanější melodic death metalovou kapelou, protože jednak stáli u zrodu samotného žánru melodic death metalu (1994) a hlavně se v jejich novější tvorbě vydali vstříc širšímu obecenstvu jistým "změkčením", neboli přimíchání líbivých, lehce emem ovlivěných, melodií na úkor tvrdosti ze staré školy. Spoustě fanouškům jejich změna nevyhovuje, já od nich můžu cokoliv a připouštím, že přes jejich druhé nejnovejší album Come clarity (2006) jsem se k celému žánru melodic death metalu dostal. Tím chci říct, že jejich novější skladby nebudou nemetalistům tak "trhat" uši, jako ostatní kapely téhož žánru. Jako reprezentativní ukázku volím Take This Life, která je přesně tou kombinací drsné jízdy a velmi melodického refrénu, jakou mám rád. Nástroje jsou precizní, skvělé bicí udávají rychlé tempo a celé to díky feelingu "zahlcení posluchače zvuky" působí dost energicky a dravě.

Mors Principium Est (Melodic Death, Finsko) - Druhá kapela taktéž není příliš brutální, hlavně co se týče polohy hlasu, na kterou se dá rychle navyknout a bez problému ji tolerovat v případě, že vám nesedne. MPE není nijak sofistikovaná muzika a je to spíš čistokrevný, velice rychlý a neúnavný nářez. Místo drsného si však zachovává vyznění melodické, je to chytlavé a téměř dokonalé ve své jednoduchosti. Ale jednoduchosti jen co se týče určité přímočarosti a nenáročnosti, samotná hudba rozhodně není odfláknutá, MPE mají rovnou 3 kytaristy a nebojí se je pěkně zkombinovat. Ukázka Cleansing Rain z aktuálního alba Liberation = Termination - 2007) představuje vlastně vše výše uvedené...

Insomnium (Melodic Death, Finsko) - Chlapci z Insomnie (Bambus) už hrají o třídu náročnější, v některých mistech až progresivní, muziku. Kombinují velice "melodické melodie" a brutální vokál, což navíc obojí gradují až do samých extrémů. Za hlasem zpěváka si nelze představit snad nic jiného, než mýtického démona, který vás svým mocným řevem div neodfoukne ze židle, naproti tomu jsou rytmy a melodie skutečně líbezné, emocionální, prožité (tohle prosím podtrhnout), úžasně gradované a k tomu ještě někdy prokládané krátkými progresivními vsuvkami. Celkové vyznění je tak velmi zvláštní a originální. Tohle se však vztahuje téměř výhradně k jejich poslednímu albu Above The Weeping World (2006), předchozí dvě jsou pomalejší a bohužel trochu unylejší, ale taktéž stojí za pozornost... Tak volume do prava , zavřít oči a šup, vychutnat závěrečné "Don't forget me" v Last statementu.

Omnium Gatherum (Melodic Death, Finsko) - Tato kapela je jakousi syntézou předchozích dvou, dokáží předvést slušný a chytlavý nářez a taktéž toho dosahují kombinací líbivé melodie a drsného zpěvu. Není to muzika kdovíjak náročná, ale jen málokoho zaujme na první poslech, dokonce až prvních cca 10 poslechů všech 4 alb jsem zjišťoval, že se mi po každém z nich líbí o ždibíček víc, až to u mě OG vytáhli z neutrálního postoje na jednu z nejoblíbenějších kapel. Poměrně zvláštní je, že hlavně v prvním albu (Spirits and August Light - 2003) kombinují propracovanou hru na nástroje se záměrně nemelodickým zpěvem téměř bez intonace! Je to podivné, ale po několikátem prozkoumání to má něco do sebe. Pro širší publikum je však nejpřijatelnější jejich poslední album The Redshift (2008), kde hlas už přeci jen občas intonuje a zejména preciznost a důraz na hru nástrojů se přibližuje blízko technického metalu, viz Chameleon Skin.

DevilDriver (Melodic Death / Groove Metalcore, USA) - Přiznávám, že tahle kapela není nijak sofistikované ani náročné poslouchání, je to zběsilý nářez povětšinou s primitivními texty, ale je to velice chytlavé, perfektně znějící a neuvěřitelně to člověka nabíje energií (nadsázka). Zejména v ukázce Clouds Over California jde slyšet, jak mocné mají DevilDriver bicí, nasadí parádní tempo a jedou. Pro řadu posluchačů bude jen problém naučit se "tolerovat" zpěvákův hlas, který ale prostě k této muzice neodlučitelně patří. Z alb jednoznačně upřednostňuji dvě nejnovější The Last Kind Words (2007) a Pray For The Villains (2009) nad těmi staršími, méně melodickými.

Amon Amarth (Melodic Death / Viking metal, Švédsko) - Svou tvrdostí je AA melodic death, ale svým zaměřením spadá pod Viking metal. Texty pojednávají o fousatých, špinavých válečnících a melodie jsou povzbuzující, dravé a vhodné na rozhýbání armády sekerníků. Přiznám se, že první 2 alba se mi moc nelíbí, jsou hodně tvrdé, přitom v té tvrdosti nemají "něco navíc" a hlas zpěváka je místy až nepříjemně drsný. Ovšem čím novější, tím melodičtější, tím čistější a tím lepší. Poslední 2 alba jsou pro mě skutečně lahůdkou výborného, čistého a přesného zvuku nástrojů v kontrastu se "špinavým" vokálem, což dává AA nezaměnitelnou podobu. Speciálně Cry of the Black Birds představuje až překvapivě dokonalé kytarové riffy, hunté bicí, skvělě chytlavý rytmus a pořádně nasraného vikinga vepředu.

Ador Dorath (Melodic Gothic Black, Česká Republika) - Jak milé, že pro pořádnou metalovou pálku nemusíme chodit daleko na sever, ale vystačíme si i s Těšínskými Ador Dorath. Dříve jsem jim nevěnoval moc pozornosti, ale po jejich pátečním vystoupení na Animalfestu, kde zahráli suveréně nejlépe, jsem si je zamiloval. Jádro je zběsilý Black Metal s rychlým tempem a chytlavými melodiemi, které zajišťují kvalitní, neúnavné bicí a klávesy. Zpěvák má dost drsný hlas, ale AD mají také zpěvačku, která dodává kapele patčičný gotický feeling, byť je v pár písních poznat, že ji AD zas tak nepotřebují a mají ji spíše pro zpestření. Nekompromisní ukázka zde.

Opeth (Progressive Death / Extreme Progressive Metal, Švédsko) - Opeth už je zcela odlišná kategorie, je to složitá, propracovaná, transcendentní, někdy epická a jindy komorní muzika, která se nehodí do každé nálady a už vůbec se nehodí jako kulisa, kterou byste vnímali jen na půl ucha, protože tak byste nemohli pořádně proniknout do její atmosféry, kterou Opeth nepochybně oplývá. Je velice depresivní a temná... Že Opeth je progresivní, to zde znamená delší skladby, střídání stylů, rytmů, melodie, náročnost, různá nástrojová sóla, pasáže bez zpěvu, maximální kreativita a oslnění hudebním uměním. Zpěvák má typický death metalový vokál, ale v některých písních dokonce zpívá čistě. Ukázka The Lotus Eater z alba Watershed (2008) je unikátní hlavně ve vynikající komparaci krásy a brutality, běsnění střídá melodie, následuje snová pasáž, pak deprese atd...

Dark Lunacy (Symphonic Melodic Death, Itálie) - Velice zvláštní a originální kapela, její hudba je někdy také označovaná přívlastkem "dramatic", protože si zachovává určitou vážnost, či jednoduše řečeno "dramatičnost". Typický death metalový hlas je doprovázen bicími, často měnícími tempo, samozřejmě kytarami a co je hlavní, houslemi a/nebo klavírem. Pokud si člověk navykne na vokál, pak mu DL nemůže přijít jiné, než příjemně melodické, na úrovni, snad i inteligentní a neschopné se ztratit v davu. Vznešená ukázka Defaced.

Ayreon (Progressive Metal, Nizozemí) - To "nejměkčí" a pro normální lidi nejpřijatelnější nakonec. Ayreon je kreativní, progresivní kapela, která kombinuje spoustu prvků, od čisté progresivity, přes Symphonic Metal, Folk Metal i Space Rock. její vyznění je tedy různorodé a to dokonce i během jedné skladby, mění se tempo, melodie, někdy i nálada. Hudba Ayreon je ale vždy čistá, ať už co se týče hlasu, tak i pečlivosti nástrojů. Když se tak zamýšlím nad svou oblíbenou hudbou celkově, Newborn Race od Ayreonu bych označil asi jako svůj úplně nejoblíbenější song, má úžasnou melodii, gradování, krásný refrén a smysluplný text, je to nádherná skladba, po které mi nejednou naskočila husí kůže (no fakt, bez nadsázky).

Původně jsem se chtěl věnovat více kapelám, ale zase si nebudu dělat iluze, že bych tím neortodoxním vkusem zaujal více než pár lidí, nebo jestli vůbec někoho :) Budu rád, když mi kdokoliv, kdo klikl aspoň na jeden odkaz, napíše jakýkoliv, klidně i striktně negativní, názor do komentářů.