Na dnešní referát jsem si připravil sic ne úplnou a sic ne objektivní, ale aspoň nějakou zprávičku z filmového festivalu v Uherském Hradišti zvaného Letní Filmová Škol(k)a. Z 10 dní, po které tento "vzdělávácí" festival probíhal jsem přijel jen na 3 dny, protože mým záměrem bylo jen zlehýnka okusit atmosféru festivalu, poznat pár lidí, možná něco zhlédnout, ale nenechat se umořit k smrti pseudointelektuálními a so called artovými filmy, kterými bývá, a taky že byla, LFŠ přeplněna. Hned ze začátku mě otrávily České Dráhy nějakými otravnými výlukami na trati a v určitém úseku nahrazení vlakové dopravy autobusovou, takže jsem nestihl jeden z nejzajímavějších filmů festivalu - U2 3D. To, že jsem přišel o záznam z koncertu kapely, kterou neposlouchám mi nevadí, ale zatím jsem žádný film neviděl ve 3D (3D brýle), takže to mohl být pro mě nový a zajímavý zážitek, bohužel místo toho jsem zůstal plochý ve 2D jako ruská basketbalistka. Příjemně mě překvapilo pěkné a dobře orientovatelné Uherské Hradiště, nejsem sice člověk, jež by oceňil architekturu a onanoval u dobových budov, ale i tak sympatické... Krátce po té jsem potkal příjemně ukecaného kamaráda z inernetové databáze, kterého jsem konečně potkal osobně, zašel s ním na kurevsky předražené pivo a nálada byla definitivně spravená. Chýlilo se k odpoledni, tak byl čas, abych zase s jiným kamarádem zašel na svůj první festivalový film. Tento snímeček zvaný Kačer Howard tematicky do LFŠ nezapadá a má sloužit spíš jako odreagování od intelektuálně náročných filmů a skutečně - byl neuvěřitelně blbý :) Žíly jsem si však kvůli tomu netrhal a brousil si zuby na Magickou hlubinu, prý jeden z nejlepších filmů poměrně známého Luca Bessona, ale při rozhovoru v pořadí již třetím kamarádem a druhým člověkem, kterého jsem viděl osobně teprve poprvé, mi bylo sděleno, že je nesmysl chodit na festivalu na filmy, které jsou kdekoliv a kdykoliv sehnatelné na DVD a měl bych radši s ním zajít na nějakou zapadlou, undergrondovou, neznámou Rakouskou kinematografii, což jsem usoudil, že dává smysl. Navíc na zimním stadioně, kde se měla promítat Magická hlubina a kde byl také Kačer Howard sedadla strašně tlačí do řiti a třebaže existují lidi, kteří jsou bezpečně přesvědčeni o tom, že jsem latentní homosexuál, nedělalo mi to dobře. Rakouskému studentskému počinu zvanému Rimini předcházel krátkometrážní studentský Horse Camp a hlavně sympatický rozhovor s Rakouskou režisérkou, nebo prostě někým, kdo držel nad tímto studentským filmem ochranou ruku (nepamatuji si přesně), což je plusový bod. Bohužel film už představoval jeden velký mínusový bod, nebudu v tomto článku přesně rozebírat proč, když už jsem všechny viděné filmy okomentoval na CSFD, ale jednoduše odcházel jsem neuspokojen, rozladěn a s hrůzou si uvědomoval, že takových filmů mě bude čekat asi ještě víc a já bych měl být za ně jakože "rád", když už jsem si je zaplatil. Přeci jen akreditace na festival stála 500 Kč, tak je třeba na filmy chodit i když jsou nudné. Ubytování jsem měl zaplaceno (60 Kč / noc) v tělocvičně (s možností využití sprch) v místní základní školce, ale řeknu to takhle: mít teplejší spacák, nebo více oblečení, jdu si lehnout ven, protože (Přemek) podlaha byla tvrdší, než Rosenbergův penis a já bych nechtěl ležet ani na jednom.
Druhý den původní dva kamarádi odjeli, protože byli na festivalu už týden a já zůstal skoro sám a byl jsem nucen tento den přežít filmy, než třetí den přijede další várka mých známých. Dříve jsem nikdy neviděl za den více než 3 filmy a to navíc jen když jsem si chtěl udělat ultimátní zážitek a vidět po sobě celou trilogii Matrixu, nebo Bourna, tentokrát jsem jich stihl dokonce 5, ale to hlavně proto, že všechny měly jen kolem, dnes už podprůměrných, 90 minut. Jako první jsem viděl celkem zajímavý a bruální dokument O mrtvých, ten mě kupodivu vcelku uspokojil, jenže pak přišel celkem nepříjemný error. V programu jsem si nalistoval film "Řez hrdlem, aneb zmrtvýchvstání /někoho/", očekával jsem nějaké brutální hororové béčko a místo toho to byl jen rádoby "vtipně" nazvaný dokument o jednom zesnulém, absolutně neznámém Rakouském umělci. Příšerné, ale mělo to i kladnou stránku a tou byl opět rozhovor s řežisérem. Ten mluvil velice dobře a sympaticky, až mi přišlo divné, že točí tak špatné filmy :) Atmosféra působila tak pohodově, že jsem si na něj dovolil i menší vtípek. On nás, díváky, navnaďoval na svůj další film - dokument o Mozartovi a já se na rovinu zeptal, jestli je jeho film o Mozartovi lepší, než Amadeus Miloše Formana. Obecenstvo se krátce zasmálo (což mě potěšilo) a režisér po chvilce vymlouvání se, že Amadeus je drama, zatímco on natočil dokument, férově přiznal, že není, tak jsem na něj nešel :) Co se týče samotných filmových zážitků, tak naděje umírá poslední a já se odpoledne vydával na revoluční a stežejní film němé kinematografie - Muž s kinoaparátem s živou hudbou! Samotný film by mě nejspíš moc nezaujal, ale chlapík na pódiu tvořící zvláštní industriální, depresivní techno hudbu dodával filmu dobrou atmosféru. Dokonalý zážitek, to ale opět nebyl, protože hrál až příliš nahlas (skutečně při některých zvucích si většina obecenstva rukama zacpávala uši) a tak jsem se asi po 50 minutách dostal do prapodivně otráveného stavu a byl celkem rád, že film neměl víc než 70 minut.
V mém časovém programu byla díra a tak jsem se po dlouhé době odhodlal okusit zakázané zelené, travnaté ovoce a relaxačně vyplnit asi 2 a půl hodiny do dalšího filmu. Poměrně vtipná situace nastala, když jsem "nenápadně" hledal místo, kde bych toto zakázané ovoce mohl užít, aniž by mě kdokoliv vyrušil. Z kina jsem bloudil parkem, kde ale seděli lidé, jakoby věděli na co se chystám a pečlivě střežili veškerý možný perimetr. Došel jsem až k ZŠ, kde jsem byl "ubytován" (prej ubytován, haha, to si snad žádá dvojité uvozovky...) a za zadním vchodem šel na věc. Onoho zakázaného ovoce jsem si chtěl dát co nejmíň, přeci jen už jsem ho dlouho neměl (skoro půl roku) a nechtěl jsem být jeho šťavnatou ovocnou chutí ovlivněn na další filmové projekci. Ze skleněného ovocného aparátu mi to těsně před skonzumováním vypadlo na zem a já už si myslel, že mi tím snad osjud chce něco říct, ale po pár minutách jsem ho na zemi našel, resp. k mému překvapení jsem našel 2 kusy travnatého ovoce, ale nevěděl jsem, který je ten můj zakázaný a který je obyčejný povolený, který tam roste. Nu což, užil jsem pro jistotu oba... Komické. Působilo to zvláštně, trochu mě to unavilo a tak jsem se zavřenýma očima poslouchal hudbu, což bylo docela opojné, neboť ve skladbách, které jsem slyšel už nespočetněkrát, jsem jakoby vnímal trochu jiné zvuky. Zpět k filmům, další byly Cronenbergovy Dějiny násilí, které byly až nečekaně dobré, naprosto uspokojen jsem tedy putoval na poslední film dne - maďarský I am not your friend - konečně artový film, který byl aspoň průměrný, nebo díky svému originálnímu úvodu lehce nadprůměrný. Taktéž pohovor s režisérem byl dost sympatický a dlouhý, až jej museli stopnout, kvůli další projekci a také tam nastal jeden úžasně vtipný sek. Maďarsko-česká překladatelka měla přeložit název filmu, který měl znamenat "Vítr fičí" a místo toho řekla "vítr piči", což bylo něco neuvěřitelného, protože organizátoři se vždy snažili působit seriózně a na úrovni (ala "jsme filmová škola!") a ona si tato dáma v letech dovolí tohle :) Mno, samozřejmě celý sál vybuchl smíchem, ale překvapivě se po pár sekundách utišil, jen já se pořád usmíval... Po odchodu jsem původně plánoval ještě výlet na půlnoční promítání originálního Texaského masakru z 1974, ale jelikož mě přemáhalo sraní a spaní, odebral jsem se na "pohodlné" lože (rozuměj: dřevěnou podlahu) v základní školce.
Další den ráno jsem si trochu přivstal a na půl devátou se vydal na japonského Kikudžira, což byl společně s Dějinami násilí jednoznačně nejlepší film festivalu - opravdu velice milé, vtipné a u srdce hřejívé... Na odpoledne jsem plánoval legendární němý Metropolis opět s živou hudbou, ale času bylo dost, tak jsem jej náhodně vyplnil jakousi Polskou bezúrovňovou, nesmyslnou a téměř i nevtipnou komedií zvanou Kolik váží Trojský kůň? přičemž název s dějem neměl takřka nic společného. Po něm jsem toho už začínal mít akorát plnou prdel a těšil se domů, být na LFŠ celých 10 dní bych nejspíš vážně nepřežil. Při čekání na Metropolis jsem v řadě poznal jednu (nutno podotknout, že atraktivní) uživatelku CSFD, tak jsem se s ní dal do řeči, ale byl jsem později zavolán právě "přijeduvšími" kamarády, tak jsem se na film nakonec vykašlal a šel za nima. Mno a po nějakém tom socializování mě doprovodili na nádraží a jelo se pryč. Jak tedy LFŠ shrnout? V prvé řadě záleží na filmovém vkusu, já si rozhodně nemyslím, že jsem povrchní divák, který ocení jen hollywood a známá jména, byť je preferuji, ale ten záměrný underground LFŠ mi prostě nevyhovoval. Chápu organizátory, že se snaží o exklusivitu, nechtějí promítat běžné filmy, ke kterým mohou diváci přijít i kdekoliv jinde a skutečně to pravděpodobně většině lidem vyhovuje, ale mě ne, příště si pečlivě rozmyslím, zda pojedu... Ono být po celou dobu v nějaké partě, by mohlo znamenat mnohem lepší zážitek, protože atmosféra a prostředí festivalu jsou dobré, ale já si to tak moc neužil. Návštěvy však nelituju, hrozné to určitě nebylo a co je nejdůležitější, přivezl jsem si úžasný, krásný a stylový plakát fantastického a mnoha lidmi nepochopeného Matrixu Reloaded za lidových 99 Kč.
0 komentářů:
Přidat komentář