Tak jako každý seriál, který se příliš nechytne, ale má ještě co říct, zakončím i ten svůj - povídkový závěrečným "filmem", tedy článkem, v němž dokončím svá herní patálie a příběhy a slíbím, že už o PC a hrách více psát nebudu :) Původní záměr byl udělat 1. sérii o singleplayerových, popř. pařbových záležitostech (viz minulý a vlastně už více než rok starý článek Game Addict) a 2. sérii jen o mé "kariéře" "profesionálního" hráče počítačových her, ale to by jednak mohlo působit příliš egoisticky a já se opravdu nemám potřebu chlubit, chcí se jen podělit o nevšední zážitky a jednak by toho materiálu asi nebylo na celou sérii. A to nemluvím o tom, že o prázdnínovém suchu, kdy po Gymplu a pubertě není vidu ani slechu, už snad ani není o čem psát :)
V hraní jsem se poměrně rychle zlepšoval, s každé hry jsem se poučil, něco odkoukal, nehrál jsem to pasivně jak robot, svůj první momentík slávy jsem zažil hned po roce hraní, kdy jsem před hromadou pozorovatelů porazil jednoho z tehdy nejlepších českých hráčů - Kačera Donalda :) Dělalo mi dobře, že se lidi dívají, že jsou zvědaví, co nového se urodilo na herní scéně atd. Internet však s sebou přinesl i spoustu hádek a nespočetně internetových flejmů, holt puberta v rozvoji, hormony tlačily, takže po mnoha pochybných prohrách jsem patřičně protihráče vypičoval a bylo to vzájemné. Vskutku nekonečný kruh, který se táhne léta a táhne vlastně dodnes :) První výhra, která mi přinesla něco hmatatelného, krom dobrého pocitu a "prestiže" byl turnaj v Karvinské herně VIP, dodnes mám na poličce z VIP 2 menší, ale pěkné poháry + 1 pohár má u sebe Radim Brázdič, s kterým jsme vyhráli jeden 2v2 turnaj. K pohárům bylo i pár stovek, vesměs poskládáné vstupné ostatních.
Souběžně s většími LAN turnaji probáhala i řada online turnajů, které však nebyly o peníze a tzv. mezihernové turnaje, které o peníze byly. Mezihernové, znamenalo, že hráč se musel dostavit do nejbližší herny, která je zaštíťena Českomoravským svazem Progamingu a odtamtud mohl hrát. Na těchto turnajích vzpomínám na spoustu momentů smůly, kdy jsem tam třeba poprvé prohrál s horším hráčem, kterého jsem jinak vždy porážel, ale nějakých 2-3. míst jsem posbíral spoustu a za bylo taky tuším 1500 Kč za druhé a 500 Kč za třetí... Na internetu jsem se stal poměrně známým a kontroverzním hráčem, paradoxní je, že jsem za ty roky měl na internetu ze všech PC hráčů nejvíce rozhovorů, přesné počty neznám, ale jsem si docela jist, že ani stabilně nejlepší český hráč a hráč světové úrovně, kterému mé herní dovednosti nesahaly ani po kolena jich neměl tolik :) Možná to bylo tím, že ne všechny rozhovory přijmul, protože se mu nechtělo odpovídat na vesměs pořád ty samé otázky, nebo to možná bylo tím, že amini menších webů neměli ani "odvahu" ho o rozhovor požádat, každopádně je to úsměvné.
V roce 2004 jsem už nestihl do podzimu nasbírat dostatek bodů, abych byl v oficiálním žebříčku českých i slovenských hráčů v top 16 a nebyl jsem tedy pozván na Mistrovství republiky (resp. republik) na Invex, i když jsem některé hráče ze spodku top 16 porážel (pravděpodobně proto, že měli nasbíráno z minulosti a aktuálně už netrénovali). Ovšem o rok později už mi invex neušel a skončil jsem na neohodnoceném 5-8. místě, což by odpovídalo, protože v ČR jsem pátý s menšími výkyvy byl. V roce 2006 jsem už dosáhl své maximální hranice a dál jsem se prakticky nezlepšoval i když jsem hrál, holt někdo talent má, někdo nemá a někdo má, ale ne moc :) Na jaře jsem poprvé zavítal na velkou LANku v Rýmařově (kam pravidelně jezdím dodnes), kde jsem zažil svůj druhý nejlepší herní moment. Turnaj byl dobře obsazen, přijelo i pár poláků a z ČR vévodila stabilně nejlepší dvojice Giacomo + Hum4nic, proto byli ti dva nasazeni na opačné konce pavouků, aby se tradičně sešli ve finále, to by ale nesmělo být mě, abych se abuserskému Hum4nicovi, jehož strategie každého vytáčely do ruda (laicky řečeno hrál nejvíc svinsky, jak to hra dovolovala) nepostavil! První hru mě klasicky potahal za cecky, ale druhou hru jsem zahrál taky trošku nečekanou strategii a po napínavém dlouhém boji vyrovnal stav na 1:1, což nikdo nečekal, takže se za mými zády začali scházet diváci a to mi dělalo dobře :) Třetí hru jsem udělal agresivní risk a hned ze startu šel Hum4nica zavžovat, což po dlouhém přetahování se neustál v momentě, kdy jsem opět trochu nečekaně na pozadí techl na jednotky s větším dosahem a druhým hrdinou a Hum4nic prohrál 1:2. Já, lehce spocen a "intelektuálně" vyčerpán jsem pocítil menší záchvat euforie a pomalu se s úsměvem na tváři otočil na pár tleskajících diváků za mnou, nádhera :)
A jaký byl ten PRVNÍ nejlepší herní zážitek? Byla to taková syntéza toho druhého a třetího, byl jsem v lednu 2007 v Bratislavě na velkém turnaji o krásných 5000 SK (4000 Kč), kde byla kompletní slovenská špička a v čele nejlepší slovenský hráč Pipinka, který byl už i trochu znám v Evropě a na turnaji byl i přede mnou favorizován. Třešničkou na dortu bylo, že jsme si dříve na internetu nadávali, takže když jsme se sešli ve finále, šlo opět o hodně. Diváci na obou stranách, atmosféra herny by se dala krájet a já tehdy krásně čistým stylem založeným především na micru (umění rychle a efektivně klikat a ovládat jednotky) vyhrál 3:1, přičemž ve finálové hře, po posledním velkém boji mi napsal Pipinka krásný uvolňující vzkaz, který jen tak nezapomenu - "GG Vojto... Ty kokote :D" (pozn. GG je formalita, kterou většinou píše ten co prohrál na konci hry, znamená good game). Těžko to popsat, pro někoho je to možná ubohé, když jde jen o PC hru, ale ten prožitek byl jako v každém jiném turnaji, nebo dokonce sportu.
Mimochodem nebylo to poprvé a dokonce ani po druhé, kdy jsem jel na Slovensko na turnaj a zejména na ten první "výlet" se jen tak nezapomíná, protože byl protkán neuvěřitelnou demencí. Měl jsem jet do Trenčína ještě s jedním spoluhráčem z Orlové, sraz na těsno někdy před pátou ráno u Prioru, kam měl přijet autobusem, takže jsem tam netrpělivě čekal... A vono nic. V momentě, kdy už jsem se ve vlastním zájmu, abych stihnul vlak (cca 15 min před jeho odjezdem) otočil, přijelo Taxi a z něj vystoupil nasraný kamrád, že prý autobus nejel a on musel vypláznout xx zlaťáků za předražené Taxi. Času však nebylo nazbyt, takže pláč si odložil na později a my se rozběhli směr nádraží. Kamarád trval na tom, že i když je z Orlové, tady to dobře zná a poběžíme zkratkou, cca od naproti Zimního stadionu, kolem baráků a zahrad. Bohužel ve tmě nebylo nic vidět a my jsme zabloudili, cesta najednou skončila a my věděli jen zhruba vzdušnou cestou, kam běžet. Kamarád nekompromisně, že přelezem plot, přelezli jsme, čímž jsme ovšem vlezli někomu do zahrady, takže pak ještě další plot, abychom vylezli ven a po chvíli i třetí plot, který ohraničoval nejspíš pozemek Hypernovy. Vlak jsme tak tak stihli a já si myslel, že tato šílená příhoda je u konce, ó jak jsem se mýlil. Na Slovenských hranicích byl kamarád vyhozen (kdyby tam byl Martin, tak by ho i sbil) za demenci, protože si nevzal občanku a já patřičně rozrušen (i vzrušen) jsem byl odkázán jen na sebe a své neznalosti vlakové dopravy a přestupů. Byl jsem opravdu nervózní, protože jsem takhle sám jel vlakem po druhé v životě, pamatoval jsem si určitý čas, kdy jsem měl přestoupit, takže se mi nezdálo až tak nelogické, když vlak asi 3 minuty před tím očekávaným časem zastavil, vystoupit. Jenže ona to ještě nebyla ta správná zastávka, vlak stavěl jen na červenou uprostřed ničeho, já hyperaktivně vystoupil (divím se, že dveře šly normálne otevřít) a pak jsem se nestačil divit, když stojím uprostřed zasněžené pláně a všude kolem nic než tma (6. ráno) a jeden podivný semafor. Kdybych měl čas a nevěděl, že na přestup nemám jen 15 minut, tloukl bych si do čela, ale takhle jsem se prostě rozběhl po kolejích za vlakem, až jsem skutečně doběhl na jakousi stanici, kde jsem už po cestě slyšel slovenskou variantu na "ukončete nástup, vlak je připraven k odjezdu" a na poslední chvíli na něj naskočil... V samotném turnaji jsem sice vyhrál základní skupinu, ale pak byl vyřazen tehdy nejlepším slovákem (ne Pipinkou, turnaj v Trenčíně byl dřív, zima/jaro 2005), poznal jsem však opět nové lidi a to bylo fajn, atmosféra výborná. Zasmál jsem se u reportu z turnaje, kde někdo napsal, že "Head hunter vstal a ocheckoval hernu se svým default výrazem ve tváři" :)
Už nevím přesně, kdy to začalo, někdy mezi 2005/2006, ale začal jsem si konečně Warcraftem vydělávat i slušné peníze mimo výhry z turnajů, začali mi platit 500-1000 Kč měsíčně pouze za členství v týmu a kontaktovalo mě i pár lidí, kteří chtěli, abych jim hrál na jejich účtech za peníze (levelování). Měl jsem tak příjem až 2000-3000 Kč měsíčně, když se zadařilo výjimečně i víc. Protože jsem neměl už čas hrát na svém vlastním, prodal jsem ho za krásných 5000 Kč, přičemž jsem si tajně nechal funkci Password recovery, umožňující navrácení hesla přes mail, takže jsem si ten účet později vzal zpět a prodal ho ještě dvakrát, už ale pouze za 35 a 30 euro. V levelování jsem si od dvou bohatších lidí bral 10 Kč / 1 hra, což při průměrné délce 15 minut na hru znamená 40 Kč na hodinu, samozřejmě jsem takhle nemohl hrát "celou šichtu" 8 hodin denně, protože to by nebylo ani v zájmu těch lidí, aby mi platili více než třeba 1000 Kč měsíčně, ale slušné... V létě 2007 mi vypověděl službu můj největší sponsor, a já si uvědomil, že je možná čas se na to taky vysrat, chvíli před tím jsem byl sice v evropském žebříčku battle.net na 11. místě, ale chtělo to už změnu. Odřekl jsem účast na mistrovství republiky 2007, na jaře 2008 jsem ani nejel do Rýmařova (čehož jsem pak litoval, protože tam je to více o atmosféře, lidech a legraci, než o hře), ale konec to ještě nebyl. Dostal jsem výbornou nabídku od bohatého klanu s platem 2000 Kč měsíčně, tak jsem opět hrál, byť v omezené míře. Snažil jsem se hlavně být viděn aktivní, ale už to nebylo každodenní hraní. Klan byl však na míru štědrý a já si toho užíval, leader např. špatně naplánoval zápas s jedním USA klanem, takže je nechal si určit čas (u nás 3:00 ráno), řekl jsem že na to se můžu vysrat a on, že když v ty 3 vstanu, tak mi dá 1000 Kč... Kdo může říct, že vstal v noci na hoďku k počítači za litr? :) Jednu nabídku jsem však odmítl, klan po mě chtěl, abych se usmířil s novopečeným nejlepším hráčem ČR/SVK Bonecrackerem (Giacomo odešel do herního důchodu) a udělal s ním level 40 ve 2v2 za 4000 Kč. Já však na něj měl, a stále mám, velmi vyhraněný a negativní názor, takže jsem se nenechal koupit jak lacinná děvka, i když by to byl ten nejlépe placený job, jaký bych kdy měl, odmítl jsem (vycházelo by to tak 100 Kč na hodinu). Klanu však asi po půl roce došly peníze (nebo trpělivost?) a rozpostil se, opět jsem velmi zvolnil ve hraní a když jsem minulý rok nastoupil na výšku, kde NEBYL internet, logicky jsem přestal úplně.
Ani to však ještě není konec :) Na začátku letošního roku, jsem o zimních prázdnínách Warcraftem lehce zaháněl deprese (rozuměj: hrál si + dělal něco co umím), začal jsem pak i další semestr jezdit každý víkend domů, abych si mohl v pohodě hrát a nemusel na koleji čumět do zdi :) Aktivita to nebyla příliš velká, ale československá herní scéna mezítím natolik upadla, že si stačilo připomenout trochu starého řemesla a rázem jsem si mohl dělat nárok na titul nejlepšího hráče republiky, resp. republik, což byla motivace, ale ne slepá motivace, nechtěl jsem už do Warcraftu vkládat jakékoliv úsilí a naděje. Udržel jsem si tu hru čistě jako "hru", tedy pro zábavu, v které jsem jen tak náhodou vyhrál tento rok oba velké turnaje + místrovství České a Slovenské republiky 2009 :) Tento zdravý přístup se vyplatil, když jsem rozpočítal svou aktivitu za tento rok vychází to v průměru na 57 minut čistého herního času denně (to je pohoda, žádná závislost) a přesto jsem získal titul, po kterém jsem kdysi toužil a nemohl jej mít. Když to viděl Bonecracker asi zlostí natolik zrudnul, že ohlásil svůj velký návrat a začal beztak mastit od rána do večera, aby mi vyžral postup na WCG (= mistrovství světa) do Číny. Nejspíš se mu to povede a podívá se do Číny on, ale titul s pěkným pohárem na obrázku mám já a navíc se cítím povznešen. V tomto ohledu se těším až začne škola, já si dám opět do příštího Rýmařova pauzu a bude mi dobře...
0 komentářů:
Přidat komentář