Recenze: Die Happy - Best Of

Pozn.: Předně psáno pro www.musiczone.cz, dostupné zde: http://www.musiczone.cz/recenze-2308/marta-jandova-die-happy-best-of

Trvalo to šestnáct let zpívání a šest studiových alb, než se Marta Jandová konečně dočkala zasloužené popularity i ve své skromné zemičce (ano, němečtí rockeři odkojení Guano Apes, v ní rozpoznali talent dřív než my... Hanba nám!), ale paradoxně více než pěvecký um ji k tomu postrčila účast v porotě Československé SuperStar. Potom není divu, že si k názvu kapely u této výběrovky raději připsala i své jméno – marketingový tah je to sice průhledný, ale fanoušci SuperStar budou mít aspoň jasno, o koho jde.

Pryč však s marketingem, na best of už byl stejně nejvyšší čas. Die Happy toho za roky působení nastřádali hodně a obávám se, že ani 65 minut nebude stačit na obsažení všech jejich hitů. Ovšem než se ke "starým" klasikám propracujeme, kapela nám ukáže trochu aktivního přístupu k best of kompilacím v podobě tří nových remixů. Předělávka v globále asi nejoblíbenější písně kapely "Supersonic Speed" oplývá takovým vesměs údernějším, ale trošku popovějším tempem, podobně je na tom nová "Violent Dreams", akorát s tím rozdílem, že u ní je rozdíl oproti předloze markantnější, a tedy jakoby šlo o dvě svébytné písně. "Breathing '09" je pak díky přidání výrazných bicích méně snová a více živá... Ještě než přejdeme z nového ke starému, nelze opomenout zbrusu novou a skutečně rebelskou "Rebel In You". Ta sice nepatří mezi "to úplně nejlepší", ale s výraznější kytarou a "neurvalým" projevem Marty není vůbec nudná.

K samotnému výběru "toho nejlepšího" bych v prvé řadě rád podotknul, že mě v několika případech překvapilo, co vlastně sami Die Happy považují za své nejlepší kousky. Zejména "The End", který navíc není umístěn na konci alba a přitom je evidentně "zakončovací" písní, bych v mžiku vyměnil za něco z dozajista lepší trojice: prožitá a melodická "5 pm"/chytlavá "Wannabe"/kytarový nářez "Sleeping Time". Ale spekulace stranou, operujme s tím co máme...

Po poslechu alba si i tak lze bez problému udělat ucelený obrázek o celé kapele. Marta má krásně čistý hlásek, umí působit dravě a dát písním určitou energii, nebo naopak dovede i zjemnit a vyvolat lehký emocionální prožitek (pozor, nezaměňovat za emo), viz. "Slow Day". Nástrojový projev je o poznání méně výrazný (což není výtka, jen fakt) a obecně hrají Die Happy méně tvrdě než Guano Apes, s nimiž jsou neustále srovnáváni, za to si však mohou najít řadu nerockových fanoušků, kteří jsou alergičtí na tvrdé kytary, ale rádi zrelaxují u líbivých, avšak v kontrastu s popem stále ještě alternativních melodií.