Pozn. č.2: Tohle je nejspíš poslední recenze na hodně dlouhou dobu -zde vložit smajlík, podle toho, jestli je čtenář rád nebo pláče-
Po mnoha tahanicích, rozporech uvnitř kapely a řadě rozjetých vedlejších projektů (jen minulý rok vyšla alba kapel Divine Heresy, Arkaea a City of Fire), se Fear Factory přeci jen dávají opět dohromady a servírují řadě skeptických fanoušků až nečekaně ostrou "mechaniku", která rozhodně není populární ani pro děti. Nechtějte inovaci, neočekávejte vlivy moderních emo/deathcorových klučinů se slušivými patkami, zapomeňte i na úlety z "Transgression". "Mechanize" je nekompromisní nářez ryzího industrialu a zběsilého thrashe ze staré školy, kterou shodou okolností založili právě Fear Factory před více bež 15 lety.
Úvodní a zároveň titulní píseň alba, "Mechanize", je přímo ztělesněním brutální energie, ta skladba vás prostě umlátí hned zkraje a na nic se neptá. Vliv "Demanufacture", popř. "Obsolete" je zde citelný, jen refrény jsou krapet melodičtější. Obecně refrény, zásluhou prvotřídního vokalisty Burtona C. Bella, ze všech písní dost vyčnívají – ve slokách se řve, v refrénech zpívá povětšinou čistým hlasem – je to jednoduché, ale nesmírně funkční. A tímto úslovím by se dalo charakterizovat celé album. Fear Factory nepřišli s ničím geniálním a možná to bude právě jednoduchost, která způsobí první pocity oposlouchání, ale album šlape jako hodinky, nebo spíše jako mocná industriální mašina nemilosrdně se řítící vpřed.
Nikoliv zvláštností, ale při nejmenším zajímavostí je role, jakou zde hrají bicí, Dá se říct, že zatímco kytary jsou spíše upozaděny a vytváří "pouze" onen potřebný industriální feeling a rachot, tempo a pocity údernosti jsou řízeny jen a jen velmi výraznými a rychlými bicími. Vskutku, jejich kadence kulometu obří ráže, jež nelze přehlédnout, hraje u Fear Factory prim. Melodii pak dotváří už jen vokál včetně slušných intonací jak ve "řvacích" polohách, tak v příkladně rozléhajících se refrénech.
Blíže k jednotlivým trackům – kromě "Mechanize" patří k výborným, nabroušeným "hoblovačkám" ještě "Christploitation" a "Controlled Demolition", naopak refrén "Powershifter" je právě záležitostí, která se může poměrně rychle oposlouchat. "Designing The Enemy" představuje poněkud nudný song, jehož rozvolněnost bych byl ochoten odpustit, pokud by celé album uzavírala, jenže roli poslední písně se ujala "Final Exit", a ta svou úlohu rozloučení díky možná až nečekané dávce procítěnosti a sentimentu zvládá mnohem líp. Svým "Contemplate your last breath. As you see the face of death", prolínajícím se s emotivním "Goodbye", je teoreticky možné, že se leckterému příznivci kapely vyrojí i slza na tváři (no dobře, tak to zas ne) :)
Hodnoceni: 5/7
0 komentářů:
Přidat komentář