The ultimate joke

Možná jste o něm slyšeli, možná jste ho viděli ve zprávách, možná jste měli tušení, neboť jste v sobotní noci pocítili závan božího hněvu i vy a došlo vám to... Někde na Zemi se právě událo něco krásného a zároveň znepokojivého. Nietzsche pravil „Bůh je mrtev“, já říkám „Bůh udělal kotrmelec a rozbil si držku“. Ano, lidstvo se opět obrátilo proti Bohu, zneužilo jeho pohostinnosti, zneuctilo jeho tělo, krev i skleničky a opět mu vmetlo do obličeje jeho zlomek nedokonalosti. A jak k tomu přesně došlo? Inu, čtěte dál toto evangelium...

Psal se horký sobotní večer léta páně 2010 a lidstvo (já, Marcin, Don Maeslo, filozof Dominik Fait a psychoterapeut všech homosexuálů Homáš) se sešlo s Bohem (Daniel Bielczyk) na Poslední pokušení Krista a sázek v pokeru přímo v Božím Domě, tedy na kládě. Hrálo se hrálo, sázelo, vyhrávalo, prohrávalo, padl i nějaký all-in, zkrátka děly se věci, díky kterým se celá Země postavila na hlavu (rozuměj: Don Maeslo v boží nepřítomnosti rozebral Glóbus a vložil Zemi opačně). Avšak blížila se půlnoc a s ní poslední showdown. Padlo slovo, že opustíme boží dům a ubereme se k zdaleka ne věčnému spánku. Uklidil se stůl a lidstvo sebralo boží židle s tím, že je uklidí zpět do kuchyně. V chodbě i kuchyni vládla temnota páně Lucifera a nebylo vidět na krok. Ani bůh nebyl se svými poddanými dole, aby je vedl skrz pokušení a čerň až na konec pomyslného tunelu, kde by světlo opět rozzářilo jejich duše. Zdržel se nahoře a tak se myšlenky, Luciferem podstrčené, vkrádaly do myslí nebohých pozemšťanů, pošetilých měšťáků, netušících, že právě s pekelným ohněm si hodlají zahrávat...

Podlehl jsem první onomu pokušení, napadlo mě, že židle nedáme zpět na své místo k jídelnímu stolu ale necháme je hned za dveřmi, aby na ně poslední Mohykán, tedy poslední z nás, narazil. Marcin, jemuž nepochybně oči hořely satanským ohněm ihned přikyvoval a podnítil mou touhu konat zlo. Nastrčil jsem tedy svoji židli, přičemž ostatní následovali mého příkladu, a z toho speciálně jednu jsem položil, aby směřovala nohama do dveří a tedy, aby se na ni poslední z nás napíchl jako na meč skázy (Armageddon's blade) a pocítil hříchy svých předků. Odstoupili jsme bokem a sledovali Dona Maesla, kterak nesouc krabičku od Lasagní, si to směřuje do kuchyně pěkně ve sladké nevědomosti. Rukou zavadil o židli, pousmál se a ocenil náš džouk, pravil něco ve smyslu: „Výtečně bratři moji, vystavili jste mě pokušení ďáblovu, ale má víra odolala, zachránila mě a nyní jsem lepším člověkem, vy jste mě udělali lepším člověkem. Děkuji vám!“. Speciálně pak ocenil onu položenou židli, jako hodně zákeřnou... Zákeřnou jako život samotný a tedy schopnou odhalit až samotné nitro člověka, samotnou podstatu jeho b(l)ytí.

Po tomto úspěchu, nešlo přestat, rozhodli jsme se, že ponecháme místnosti v satanově roušce tmy a otestujeme víru samotného Boha. Všichni souhlasili, na místě byl i Homáš s Dominikem, Don Maeslo rychle opustil místnost, aby zůstalo vše nedotčeno. Bůh právě scházel z Olympu a nesl tác se skleničkama od našich pití... A právě v ten moment, kdy vkročil do chodby, Don Maeslo, muž očištěný našim očistcem, čerstvě pokřtěný pocitem osvobození od přízemnosti a šedi všednosti pronesl větu symbolizující přicházející zkázu, představující soumrak dne a možná i samotného světa: „Ty vole, on nese ty skleničky“. Bylo pozdě ho zastavit, mlýnské kolo osudu nezastavitelně mlelo a stejně jako písmo v knize věčného života je neměnné, i Bůh vkročil do kuchyně, aniž by mohl být kýmkoliv nebo čímkoliv zastaven... Krčili jsme se na konci chodby a najednou to přišlo... Dvojitá rána, mocná a od sebe neoddělitelná stejně jako blesk a hrom... Bůh se TOTÁLNĚ rozjebal o židli a roztřískal všecko, co nesl. Představuju si to jako velice retardovaný kotoul přes položenou židli, jako důkaz lidské nedokonalosti v božím obrazu. Fakt, že my, prostí měšťané, jsme nebyli svědky „očitými“, ale pouze „ušitými“, je možná ještě lepší, neboť se nám dostává spousta prostoru pro vlastní fantazii a nekonečné přehrávání oné události. Pořád a pořád vidím, jak Bůh zpomaleně naráží na židli, pociťuje její nohy se stejnou intenzitou, jako kůly, jež mu před mnoha lety probodly ruce i nohy, ztrácí rovnováhu, díky zákonu setrvačnosti se jeho tělo pohybuje dál, ale nohy zůstávají před židlí, naklání se, kadeře mu vlají, možná se trochu otáčí na bok, aby si nerozbil i držku, chce se opřít rukama, ale nejde to, drží v nich tác se skleničkama, ten se však v tomto momentě stává druhotným a vypadává mu z rukou, letí na podlahu, všechno je ve střepech a Bůh na ně dopadá, snad se poprvé cítí jako omylný člověk...

V ten moment však lidstvo upadlo do hlubokého zahanobení, věděli jsme, že jsme to přehnali, že víra Boha se netestuje, ne takto, Satan nás přiměl pochybovat, když nám dal tuto dokonalou příležitost, vložil nám do rukou ultimátní vtip, ale neřekl nám, že „With great joke comes great responsibility“ a právě odpovědnost a následky jsme vůbec nezvažovali. Bůh samozřejmě vstal a mocným hněvem nás zahnal do kouta, nikdo v tu chvíli nevěděl, co bude. Pronesl jsem ihned uklidňující i omluvná zaklínadla a formulky, jež měly pomoct k odeznění jeho hněvu a zabránit tomu, aby kdokoliv z nás udělal něco, čeho bychom mohli opravdu litovat. Bůh byl naštěstí nezraněn (nebo se mu rány okamžitě zacelily, to už se asi nikdy nedozvíme), nakonec se uklidnil a zdá se, že mír mezi lidmi a jejich vládcem je opět nastolen... Tak tedy oslavujte moji milí, lidstvo přepsalo historii a to možná už úplně naposled...