Inception: Sen jako paralelní realita

Pozn.: Článek obsahuje spoilery, proto ho nedoporučuji číst, pokud jste film ještě neviděli... Vlastně ho nedoporučuji číst vůbec, protože jsem byl tentokrát asi příliš nekritický :)

Christopher Nolan není jen vizionář v původním slova smyslu, nechci ho chválit za to, že dokáže přijít s geniální vstupní myšlenkou a námětem pro film, protože to by bylo něco jako nošení dříví do lesa. Nolan má mnohem komplexnější vize, vidí základ příběhu – příběhu, z kterého může být brak stejně jako mistrovské dílo, a na základě této špičky ledovce dokáže mnohem víc, než se zdá vůbec možné. Inception, v zevrubném náhledu jakoby další Mission Impossible střihnutá s Dannyho Parťáky v prostředí Matrixu, přesto po bližším prozkoumání, o tolik víc... Jak to?


Je to totiž způsobem zpracování, dokonalým způsobem, jakým může být i nedokonalý příběh přednesen a odvyprávěn tak, aby výsledek působil... Dokonale. V Nolanově podání je každá emoce silnější, velkolepost epičtější, dialogy prožitější, hektické momenty napínavější a svízelnost situací úzkostnější. Představte si srovnání Burtonového Batmana s Temným Rytířem na poli dramatičnosti, ano Burton může vítězit v hravosti, komiksovosti a podobných věcech, ale co se týče napětí, vyhrocenosti, intenzity a síly emocionálního prožitku, Temný Rytíř válcuje. Stejně tak je na tom srovnání běžných filmů, včetně vysokorozpočtových Hollywoodských blockbusterů a Inception. Nolan si nehraje na „jeden vrchol“, na silnější části, či na přípravu pro velkolepost, Inception je monumentální neustále, každá scéna je vypiplaná pro největší působivost a to včetně úvodu do děje a seznámení diváka se sci-fi pravidly filmu.

Nolan chce být neustále zajímavý a aby toho docílil, nebojí se vyprávět nechronologicky, rád diváky mate, nezjednodušuje (je třeba dávat neustále pozor), a když si zrovna nehraje s myslí, upoutá pozornost efektními eye candy záběry, kde roztříská celou ulici anebo ji rovnou překlopí o 90 stupňů. Pro mnohé je tedy otázkou, proč se svět snů drží tak při zemi, co se týče fantazie? Podobně jako Nolanovi Batmani zůstali civilní, také snové světy v Inception co nejvíce připomínají realitu. Je to dvojsečná zbraň, spoustu lidí totiž nejdříve napadlo, proč si postavy nenechají zdát větší fantasmagorie – kde třeba všichni lítají, kde se prolínají různé prostory, zkrátka kde se stává nemožné možným? Zavzpomínejte na své sny, těžko si to vybavit, ale vsadím se, že v drtivé většině z nich se fyzikální zákony dodržují (akorát se občas lidem zdá, že létají). Výhodou těchto civilních snů je práce s paralelními světy a to je právě Nolanův cíl. On netematizuje snění, předmětem jeho filmu není fantazie, Inception je „jen“ další film o paralelních realitách, přičemž sny hrají pouze roli prostředku. Díky podobnosti snů a reality Nolan dosahuje efektního pocitu zmatení a posílení atmosféry o úzkost – ztracení se ve snu a zapletení se do sítě paralelních světů tak představuje mnohem větší hrozbu a tedy věc, jež je třeba řešit. Svět ve snu je diváku bližší než by mohl být jakýsi fantazijní, pohádkový prostor, kde postavy nemohou umřít. Pouto mezi nimi a diváky se tedy při přestupu do snu neoslabuje, ba naopak, jakoby se dostávali hloupěji do nás – do středobodu našeho zájmu.

Inception ovšem stále zůstává v prvé řadě akční sci-fi, tempo je zběsilé, postavy se většinu času někam ženou, tlačí je čas, nachází se v úzkých a ano, také se tu dost střílí. Akce je asi tak jediná věc, ve které Nolan zatím nedosáhl mistrovského statusu, není na ni nic špatného, jenže ani nic kulervoucího, natož revolučního, jako v případě sousedního Matrixu. Chtělo by to možná trošičku zklidnit kameru, zvýšit přehlednost, třeba přejít na táhlejší, opulentní záběry a vyhnout se klišé, kdy po milionu kulkách zůstanou kulky hlavních postav nedotčeny... Jako akční sci-fi se Inception nevyhnul nařčení, že je veskrze jednoduchý film, jež se složitě pouze tváří. Při prostém popisu děje: „postavy několikrát usnou, aby mocnému magnátovi vnutili myšlenku, že nejlepší bude rozpustit jeho impérium“, se to skutečně může zdát, jenže film přeci není zdaleka jen o své kostře. Inception je složitý v tom, jak magnificentní fikční svět před divákem otvírá, proto tak dlouhá expozice (i když z dramatického hlediska, už to snad ani není expozice, neboli úvod), proto i jednoduché jádro vypadá složitě a to filmový podvod, či přetvářka není... Některé filmy otevřou skromný svět, aby v něm předvedly velkolepé věci (např. Věčný svit neposkvrněné mysli z hlediska sci-fi = svět o jedné premise a to, že je možné vymazat člověku určitou věc z paměti, dále už se s ničím jiným nepracuje), ovšem Inception to jakoby dělá naopak. Máme určitý tým, v němž každý má svou funkci (extraktor, architekt, snílek, oběť, imitátor) a je nám předložena možnost, že pokud tito lidé společně ulehnou (nemusí být nutně do stejné postele :) ), dokážou stvořit v podstatě jakýkoliv další svět. Většinou však musí docílit toho, aby tento svět přesvědčil oběť o tom, že se jedná o realitu! Pravidla tedy poměrně volná, možnosti široké...


Do mysli se tedy v průběhu sledování může nejednou vkrást myšlenka „proč takhle a proč ne jinak?“, Nolan sice na svou obranu praví, že ani tvůrci určitého snu nad ním nemají plnou kontrolu (musí jej naplnit podvědomím a vzpomínkami oběti), ovšem nepochybuji, že pár drobných bugů, nebo spíš možných vylepšení by se tam najít dalo. Našim cílem ale nebude film mermomoci přechytračit, nýbrž si ho jen slastně užít... A k prvotřídnímu zážitku v Inception neoddělitelně patří také hudba. Snad právě díky kongenialitě hudebního skladatele, Hanze Zimmera, se klíčové scény zdají o tolik silnější, než při prostém popisu. Hudba v Inception je skutečně epická a „mocná“, povětšinou začíná minimalisticky, že ji mnohdy ani nepostřehnete, jenže pak ve vyhrocených scénách vrcholí, dostává se do popředí a tím ještě násobí aktuální emocionální náboj.

Blížíme se k závěru, který opět není ničím jiným, než důkazem tvůrcovy geniality. Tentokrát se sice nedočkáme žádného mega zvratu (Dokonalý trik), všeobsažného vysvětlení (Memento), či pointy celého filmu (Temný Rytíř), ale něčeho trošku subtilnějšího a hlavně podnětného k zamyšlení. (Pokud jste film neviděli, zde opravdu přestaňte číst) Cobb naposled roztočí svůj totem, ovšem rozhřešení, zda se jedná o sen nebo realitu se nedočkáme, co to znamená?
1) Z naratologického hlediska (vyprávění autora publiku) Nolan využil Cobbův totem, tedy pouhý PŘEDMĚT, a „přetransformoval“ ho do SYMBOLU, konkrétně symbolu pochybnosti o realitě. Všichni totiž víme, že Cobb se nachází v „úrovni“, kde mu totem vždycky spadl, ať už je to sen nebo realita, ovšem díky tomu, že je nám výsledek najednou odepřen, začneme pochybovat. Byli jsme dostatečně pozorní? Neunikla nám nějaká (sub)úroveň snu? Není celý film jen sen? Není třeba Cobb oběť a celý film vnuknutí (Inception) myšlenky Cobbovi, že není zodpovědný za smrt své ženy (pravděpodobně zkonstruovaný jeho otcem/tchánem Milesem) ? Sám režisér nám tedy vnuknul myšlenku – semínko pochybnosti o realitě, s kterým se musíme vypořádat už každý sám.
2) Z narativního hlediska (filmové vyprávění příběhu) představuje událost, kdy Cobb od točícího se totemu odejde, finální vývoj jeho charakteru. Z muže, jenž byl posedlý rozeznáním snu od reality (vždy bezprostředně po probuzení kontroloval totem s připravenou pistolí v ruce), z muže, jenž díky rozporu mezi snem a realitou přišel o celou rodinu se stal muž, kterému je jedno, kde se nachází, důležité je pro něj, že se mu tam líbí a že je spokojený. Ať sen nebo realita raději běží za dětmi a je jednoduše šťastný...

10/10